Rizika spojená s podzemím

Při průzkumu podzemí může vlivem unikátnosti podzemnícho prostředí dojít k celé řadě úrazů nebo úhroz, způsobených především následujícími riziky:
  1. Pád osoby, propadnutí osoby, zřícení
  2. Pád volného předmětu na osobu
  3. Ztráta orientace v složitém systému
  4. Nemoci, onemocnění
  5. Podchlazení
  6. Uvíznutí v úzkém průlezu
  7. Zatopení
  8. Udušení
 

Pád osoby, propadnutí osoby, zřícení

Propadnutí osoby je riziko spojené se vstupem na povrch, který není pevný a pod vlastní vahou se proboří. V jeskyních představují velké riziko tenké sintrové desky pokryté sedimenty (hlinitými nánosy). 

Taktéž volně napadané skalní bloky  mohou zablokovat jícen propasti a jevit se jako skalnaté dno. Například ve vysokohorských propastech je jedna velká studna rozdělena na několik stupňů kvůli postupným závalům ve zúženích. Po slanění několika desítek metrů se zdá, že  bylo dosaženo dno. Ve skutečnosti však průzkumník chodí po vršku kamenného špuntu, který vznikl jako dílčí zával v studně po kolapsu skalních bloků ze stěn a stropu. Toto průzkumníkům dochází až v momentě, kdy mezi těmito bloky objeví otvor do pokračování propasti. 

V umělém podzemí jako jsou doly je riziko propadnutí zejména u povalů šachet, lezných oddělení a sypných komínů. Chodba protínající sypný komín  o hloubce desítek metrů může mít podlahu pokrytou okrem, blátem, rubaninou. Pod ní se ovšem může nacházet několik příčných trámů s pokladenými fošnami, které tvoří počvu, tedy podlahovou část důlní chodby. Několik desítek nebo dokonce stovku let opuštěné důlní dílo pak může mít tento poval natolik degradovaný vlhkostí, že se po vstupu osoby propadne a mohutné trámy se boří jako měkké houby.

 

Pád volného předmětu na osobu

Volně ležící předměty padají kdekoliv, kde k tomu mají dostatečnou výšku. Volným předmětem je myšlena zejména lezecká výstroj spolulezců, uvolněné kamení, odkopnuté kamení ze stěn šachet a uvolněná výdřeva v důlních šachtách.

Riziko samovolného pádu kamenů by mělo být obecně nižší v jeskyních, které vznikaly přirozeně a po velmi dlouhou dobu. Naopak v důlním podzemí je častější rozpraskání skal a tím i vyšší riziko opadu kamení. Ostražitost by však měla být v obou typech podzemí stejná.

Při prvním slanění obvykle lezec v rámci možností čistí ústí vertikály tak, aby později nehrozilo nechtěné skopnutí kamene dalšími lezci. I toto čištění však má svoje pravidla, nelze jej přehnat natolik, že uvolněná masa kamení smete samotného lezce. Lano by v žádném případě nemělo viset volně pod lezcem, mělo by být v transportním vaku aby nehrozilo jeho zachycení a stržení lezce.

I relativně vyčištěná vertikála je však zdrojem nepříjemných chvilek, zejména při výstupu. Pokud volné kameny padají často, nezvývá, než vystupovat celou délku vertikály samostatně. To ovšem v případě "stovky" a osmičlenné skupiny může zmanenat značné zdržení. Proto se udržují rozestupy alespoň v takovém rozsahu, aby byl dostatek času a prostoru na ukrytí před padajícím kamením. Pokud si je výše lezoucí vědom, že uvolnil kámen, stručně a hlasitě varuje členy pod sebou. Klasický je výkřik :"Šutr!" nebo "Kamen!" a nebo též "Bacha!".

Lezci čekající pod lanem na jeho uvolnění by v žádném případě neměli stát v přímé trase možného padajícího kamení. Vhodné je vyhledat převis nebo boční chodbu jako bezpečné stanoviště. Ani přilba není dostatečnou ochranou . Kamínek velikosti vlašského ořechu uvolněný v šachtě ze čtyřicetimetrové výšky dokáže odrazem od stěny minout přilbu a prorazit kůži na tváři až k dásním, přičemž narazí zuby, čistě rozsekne tkáň a v mžiku způsobí poměrně značné krvácení. Jazyk postižené osoby prostrčený naskrz vzniklou dírou v tváři působil na zúčastněné svědky nehody doslova tragikomicky.

Někdy není zapotřebí ani cizího zavinění, aby z krasového komínu spadnul kámen. V místě, kudy procházela několik let každá výprava pod komínem vzniklým na křížení 65 metrů vysokých puklin, vypadnul jednoho dne kámen o velikosti dětské pěsti. Nešťastnou náhodou trefil jeskyňářku přímo do středu přilby, svisle a v ose páteře.

 

Ztráta orientace v složitém systému

Nejjednodušší způsob jak nezabloudit v systému je mít spolehlivého průvodce. Nemáme-li průvodce, potřebujeme paměť a pomocné značení. V opravdu rozlehlých jeskynních systémech se hodí i mapa s vyznačenými měřícími body. Pokud jsou body stabilizované, tj. mají například podobu vrtaných nýtů opatřených štítkem, můžeme se podle nich dobře zorientovat. 

Pokud si vytváříme vlastní pomocné navigační symboly, neměli bychom jimi působit nevratné změny v podzemí. Nepřípustné jsou nápisy barvou, ryté nápisy, odhozené provázky a šňůry a nebo zářezy do stěn v podobě šipek. Použít naopak lze dočasné tabulky s reflexní folií. 

Při kladení odrazných štítků je potřeba mít na paměti, že na ně budeme během návratu svítit opačným směrem. Dobrou pomůcku může být spolupráce kolegy před námi, který se vždy otočí a zkontroluje, zda by při návratu zahlédnul námi umístěný odrazný štítek.

Dobrou pomůckou, jak si zapamatovat cestu zpět, je prohlížení jeskyně z pohledu návratu již při cestě dovnitř. Pokud totiž sledujeme jeskyni pouze směrem dovnitř, při návratu ji budeme vidět z zcela nového úhlu pohledu. Proto je lepší spojit si pohled při cestě dovnitř s pohledem nazpět. Při případném bloudění se pak můžeme opět chytnout na trasu i pomoc krátkého postupu "dovnitř", který už půjdeme podruhé a při kterém si vybavíme i cestu opačným směrem, tedy ven.

Vyznačování cest má význam nejen v spletitých labyrintech, ale i v obrovských sálech pokrytých balvany. Opětovné hledání cesty zpět může být zbytečně vysilující, proto si při cestě dovnitř značíme cestu návratu. Vyhneme se tak nekonečnému vylézání na skalní bloky a bloudění mezi nimi.

 

Nemoci, onemocnění

Největší zdroj nákazy v podzemí představuje voda. Voda je pro přenos nemocí opravdu všestranná. Vlivem rozpuštěných zvířecích výkalů nebo tlejících ostatků zvířat hrozí bakteriální nákaza i přes drobné poranění nebo nedohojenou drobnou řeznou ránu na rukou. 

Například na první pohled křišťálově čistá  voda v starém dole byla ve skutečnosti bakteriálně kontaminovaná z na kost  zetlelého jelena pod vstupní šachtou, několik desítek metrů od místa namočení. Následkem byla rozsáhlá infekce ruky z nedohojeného říznutí nožem. Doba do vypuknutí infekce byla menší než 12 hodin.

Obezřetnost vyžaduje také pití z přírodních zdrojů v podzemí. Pití v umělém podzemí nelze doporučit raději vůbec. Pro pití v jeskyních platí určitá pravidla. Místo pro pití nesmí být zejména přístupné pro ty, kteří se nezdráhají v jeskyni vymočit. Místo musí mít pravidelný skapový přítok, aby voda byla čerstvá. Voda blízko pod povrchem (do 10 metrů hlubky od vchodu) je jen slabě filtrovaná v porovnání s vodou v větších hloubkách. Může obsahovat více nečistot např. z polí a mikrobánlních. Dále vodní rezervoáry na hlavních tazích jeskyně bývají bohužel znečištěny častým pohybem.

I ověřené zdroje pro pití je zapotřebí pravidelně prohlížet a kontrolovat. Varováním může být případ zkušeného jeskyňáře, který se roky chodil napít do průzračné sintrové fontánky v polovině propástky. Na čistotu vodního zdroje si zvyknul natolik, že jedenoho dne vypil několik žíznivých hltů, než si uvědomil, že voda není zcela v pořádku. V kraji vodní fontánky plaval utopený tlející netopýr.

Netopýři, respektive jejich trus je dalším zdrojem možných zdravotních komplikací. Takzvané guáno, výtrusy podobné myším bobkům, jsou vyhledávaným hnojivem pro pěstitele. Zároveň však mohou být plísně obsažené v netopýřím trusu  zdrojem histoplazmózy, což jsou spóry způsobující onemocnění plic. V našich evropských podmínkách naštěstí není příliš častá, nicméně kontaktu s netopýřím trusem se vyhneme i z důvodu možnosti jiných onemocnění.

 

Podchlazení

Riziko podchlazení je nutné brát v potaz při delším pobytu v podzemí v řádech mnoha hodin až dní. Při velmi dlouhých cestách na obevná pracoviště v rozsáhlých jeskynních systémech je nutné ujít až několik kilometrů složitým podzemním terénem. Pokud se jeskyně nachází ve vysokohorském krasu, pak je vnitřní teplota nižší a i v létě může dosahovat 0-2°C. Dalším faktorem snižujícím teplotu je větší proudění větru, které k ochlazování taktéž přispívá. Každá přestávka a čekání bez pohybu pak přinášejí průzkumníkům riziko vychladnutí a nástup podchlazení.

Prevencí před podchlazením je vhodně zvolený ověv pod speleologickou kombinézu, doplňkové oděvy v příručním transportním vaku, dostatek tekutin a doplňování energie v průběhu akce. V podzemí s nízkou teplotou a prouděním vzduchu je nutné zvolit podvléknutí gumových rukavic další vrstvou z termovláken, použití silných vlněných ponožek a obléknutí fleece čepice nebo kukly pod přilbu. Hlavou odchází díky jejímu prokrvení značná část tělesného tepla, čemuž zabráníme právě čepicí nebo kuklou. Ruce a nohy naopak prochládají jako první díky jejich slabšímu dokrvení, zejména u žen. Izolací tak předejdeme riziku znecitlivění prstů na nohou a rukou, což může představovat značný problém při volném lezení a při manipulaci s lezeckými pomůmckami během SRT.

V případě nutnosti dlouhého setrvání na místě, například z důvodu překážky v cestě nebo čekání na část skupiny je vhodné včas zabránit úniku sálavého tepla zabalením se do termoizolační přikrývky. Sbalením izofolie do kornoutu vznikne malý stan pro dřepící postavu. Při dlouhém čekání není vhodné sedět přímo na skále, která odvádí tělesné teplo. Dobře poslouží sbalené lano (pokud je suché) a nebo transportní vak.

Jeskyňáři na Urale nosí s sebou téměř všude sedací podložku, což je obdélník z pěnové umělé hmoty o ozměru 30x40 cm opatřený opaskem z pružné gumy. V případě čekání (např. během mapovacích akcí) si tak mohou kdekoliv ihned sednout, protože sedací podložka je stále opaskem fixována na správném místě.

Slovenští jeskyňáři naopak tuto sedací podložku vystřihují ve tvaru obrysu trenýrek a gumovým popruhem opatřují horní okraj. Obléká se pod overal a díky tvaru zasahuje částečně do nohavic, kde je zároveň fixována.

Zmírnit následky podchlazení je vždy obtížnější, než podchlazení samotnému předcházet. Z provizorních prostředků se dočasný bivak k navození regeneračních podmínek buduje jen velmi těžko. Proto nezbývá, než včas zahájit evakuaci člověka z podzemí svépomocí, nebo v případě složitějšího terénu zahájit oficiální záchrannou akci.

 

Uvíznutí v úzkém průlezu

Časem se uvíznutí nevyhne snad žádný speleolok, který se podílí na objevných pracích. Nejčastějším důvodem uvíznutí je přecenění vlastních možností a schopností. Pokud průzkumník proniká do úzké prostory poprvé (a je jedno jestli poprvé pro něj nebo jako zcela první člověk), může uvíznout celkem snadno. Stačí neodhadnout správně místo k zalomení těla v klikaté plazivce. Nebo může dojít k propadnutí do nižší a užší části profilu chodby, což je specialita v chodbách čočkovitého nebo puklinovitého profilu.

Hlavním opatřením je zachovat klidnou hlavu a postupovat s rozvahou. Panika by vedla k dalšímu zaklínění, otlačení těla a riziku otoku. Pokud dojde k uvíznutí, je zapotřebí rychle vyhodnotit situaci a zjistit, zda je přítomná skupina schopna problém vyřešit. Řešení spočívá v uklidnění, pomoci, uvolnění prostoru, případně odstranění překážek. 

Pokud došlo k uvíznutí za průlezem a nedaří se průstup skrz, je situace do značné míry snadnější. Lze prozkoumat možnosti a poradit jinou taktiku průstupu. Lze vypodložit průlez tak, aby tělo nesklouzávalo do zúžení, v kterém se zasekne. Lze i pomocí kamenů či dostupného nářadí zvětšit průlez. Taktéž může pomoci dočasné sejmutí nadbytečných vrstev oděvu pro překonání úžiny. 

Pokud skupina v podzemí není chopna pomoci, je zapotřebí bez prodlení shánět pomoc záchranářů. S postiženým by měl zlstat nejméně jeden člověk, který mu pomůže odlehčit a bude s ním udržovat konatkt. Z praxe jsou známy případy, kdy uvízlá osoba musela být bezpečně obložena chrániči a v její bezprostřední blízkosti bylo pomocí mikro nábojek zapotřebí rozpojit skálu pomocí mikroodpalů. Tím došlo k zvětšení průlezu a uvolnění uvízlé osoby. Tato činnost vyžaduje notnou dávku zkušeností a obrovský odhad. Díky tomu bylo možné odstranit okolní skalní masiv bez újmy uvízlého člověka.

Naprosto nejhorším případem je uvíznutí o samotě. Když se zaseknul v rámci rychle postupující objevné skupiny její poslední člen, nikdo si v shonu a vzrušení neuvědomil jeho čtvrthodinovou nepřítomnost. Nikdo se neohlížel na posledního, protože všichni byli zkušení lezci s mnohaletou praxí. Při uvíznutí ve svislém  průlezu 30x30 cm o výšce přes jeden metr bylo zapotřebí nastoupit s jednou rukou vpřed a druhou rukou podél těla. Prostor pro manipulaci je v takovém případě minimální. Horní ruka ještě nedosáhla na chyt a spodní noha už nemohla více tlačit a vzepřít tělo od posledního stupu. Po chvíli posouvání od chytu ke stupu následovalo nervózní zrychlené dýchání a panika. Tělo nakonec mechanicky obstaralo jakýsi panický kolaps. Po jeho odeznění se lezec za zcela zřetelně slyšitelného tlukotu vlastního srdce postupně centimetr po centimetru píďalkovitým pohybem vysoukal potřebných deset centimetrů nad okraj průlezu, s holínkami trčícími volně v prostoře úžiny. Rada nad zlato by v tomto případě zněla :"je to neprůlezné najednou, musíš to pomaličku píďalkovat!"

 

Zatopení

Riziko zatopení souvisí především s jeskyněmi s aktivním vodním tokem, tedy jeskyněmi protékanými říčkou či podzemním potokem. Citlivé na přívalové deště jsou ovšem i závrty, které sbírají do podzemí dešťovou vodu z větší plochy na povrchu. Nepatrný ďolík, v němž je umístěný vstup do jeskyně se tak může pár desítek minut po letní bouři změnit v jezírko a vstupní šachta závrtu se může změnit v neprostupný vodopád. 

Postup v takové situaci je velmi složitý, zejména výběr místa pro přečkání do doby opadnutí přívalu vyžaduje znalosti. Je totiž nutné nalézt stanoviště, na které nebude padat kamení strhávané vodním proudem, které bude mít dostatek vzduchu a nehrozí u něj zatopení vlivem stoupající hladiny podzemní vody.

V důlním podzemí pak představuje značné riziko zdánlivě nevinná snaha o prostup do další části podzemí. Uvolnění okrové nebo sintrové hrázky může mít za následek snížení hladiny o výšce deseti centimetrů, ovšem o délce až stovky metrů. Důsledkem toho může být uvolnění masy o objemu tisíců litrů, která může uzavřít níže položený vchod do podzemí.

 

Udušení

Riziko udušení v podzemí je způsobeno absencí kyslíku nebo výskytem dusivého plynu. Nebo jejich kombinací. Absencí kyslíku se rozumí hladina kyslíku nižší, než je potřbná k bezpečnému přežití člověka. Nedostatek kyslíku v podzemní prostoře je stav, který může nastat před vstupem osob do podzemí (kyslík v daném místě z určité příčiny již nebyl) nebo může nastat v průběhu pobytu lidí v podzemí (kyslík z ovzduší si v průběhu pobytu vydýchají).

Pokud dochází ke vstupu do podzemí, o jehož kvalitě vzduchu není zaručená informace, je potřeba složení vzduchu ověřit. K prokázání procentuelního zastoupení kyslíku v ovzduší lze použít měřící přístroje, které nasají vzorek ovzduší a zobrazí poměrné množství kyslíku v něm. 

Velmi provizorní pomůckou v praxi používanou jeskyňáři jsou také obyčejné zápalky nebo zapalovač. Obecně totiž platí, že k hoření je zapotřebí koncentrace kyslíku vyšší než k dýchání. Při použití zapalovače je zapotřebí mít na paměti dvě důležitá omezení. Prvním z nich je riziko exploze u podzemních prostor s přítomností přírodního metanu nebo antropogenního propanbutanu nebo jiných hořlavých splodin. Rizikem druhým je skutečnost, že přítomnost kyslíku nemusí odhalit přítomnost jiných jedovatých plynů, jejichž výskyt se neprojevuje poklesem míry kyslíku v ovzduší. To, že je v ovzduší dost kyslíku, ještě neznamená nepřítomnost jiných nebezpečných plynů. V prostředí s dostatkem kyslíku nás může zaskočit vysoká koncentrace sulfanu (H2S), který ve vyšších  koncentracíh není cítit (respektive odstaví čichové buňky a proto přestane být cítit).

Pokud dochází k poklesu množství kyslíku průběžně po dobu pobytu v podzemí, je zapotřebí toto riziko nepodceňovat a hladiku kyslíku monitorovat. Při náznaku poklesu je vhodné zahájit výstup z podzemí.

Veškeré akce v prostředí s nestandardním ovzduším jsou asi stejně riskantní, jako výstup na osmitisícovou horu s kyslíkovým přístrojem. Jsme zcela závislí na ovzduší a sebemenší selhání může mít za následek smrt. Proto by měli pohyb v podzemí s nestandardní atmosférou provádět pouze jedinci vybavení detekční technikou, dýchacím přístrojem a za zvýšených bezpečnostních opatření (hlídky na povrchu, zálohování dýchacích přístrojů apod.)

 

Lidské ostatky, nevybuchlá munice

Nález lidských ostatků a nevybuchlé munice patří naštěstí mezi velmi ojedinělá rizika v podzemí, nicméně dojít k nim čas od času může. V obou případech platí ničeho se nedotýkat, rychle a bezpečně opustit prostor a pokud je to možné, kontaktovat policii. U munice by měla policie zajistit její bezpečnou likvidaci a u lidských ostatků jejich převoz a identifikaci. 

Zejména staré opuštěné důní šachty a hluboké krasové propasti ústící přímo na povrch mohou na svém dně ukrývat zbytky nevybuchlé munice. Může se jednat o odhozenou munici z konce druhé světové války, ale i o moderní munici, které se někdo chtěl zbavit. Ten, kdo nevybuchlý granát do šachty odhazuje, nepředpokládá, že by se na nedostupné dno někdy nějaký člověk chtěl dostat. Největším rizikem jsou zkorodované iniciační mechanismy v munici, takže i neadjustovaná mina nebo zajištěný granát může explodovat pouhým uchopením do dlaní. Střelivo může obsahovat fosfor a po vynesení do teplého a scuhého prostředí může z neškodně vypadající munice vzejít rychlý požár.

Množství nábojů a granátů může překvapit zejména v krasových propastech ve Slovinsku, kudy táhly obě válečné fronty. Na Slovensku je zadokumentováno několik starých šachet, zasypaných municí těsně po skončení války. Některá ústí štol byla obývána partyzány a je šokující, když se při jejich prozkoumávání nacházejí stopy po střelbě uvnitř podzemí.

 

Na snímku nahoře je nález kosterních ostatků na dně staré šachty na Slovensku.